Richard Heinberg , psáno pro Resilience.org | 02.09.2014, http://www.resilience.org/stories/2014-09-02/why-peak-oil-refuses-to-die, Přeložil: Pavel Kraus

Proč ropný zlom odmítá zemřítMožná jste zaregistrovali některý z nedávné smršti článků, tvrdících, že obavy z blížícího se vyvrcholení a následného poklesu světové produkce ropy byly buď vyvráceny (protože ve skutečnosti máme ropy spoustu), nebo jsou zavádějící (protože změna klimatu je jediný problém životního prostředí, kterým bychom se měli znepokojovat). Ani jeden z těchto argumentů nepřijímám.

Proč? Začněme s běžným tvrzením, že zásoby ropy jsou natolik bohaté, že do vyvrcholení jejich těžby nám zbývá ještě mnoho let či desetiletí. Všichni souhlasí s tím, že planeta Země ještě skrývá dostatek ropy nebo náhražkových surovin: to je pravdivé jádro většiny pokusů o vyvrácení tvrzení o ropném zlomu. Těžba a doprava těchto surovin za přijatelnou cenu se ovšem rok od roku stává větším problémem. Pro ropný průmysl výrobní náklady prudce vzrostly, takže v současné době stoupají rychlostí asi 10% ročně. Pro těžbu zbývajících zdrojů (ropné břidlice, arktická ropy, ropa z hlubokomořských vrtů a živice) těžaři potřebují velmi vysoké ceny ropy, jinak se těžba nevyplatí. Ale ceny ropy již stoupla k hodnotám, nad které si mnoho odběratelů ropy zkrátka nemůže dovolit jít. Typickou reakcí americké ekonomiky na zvyšování ceny ropy je přechod do recese, a při přechodu z ceny 20 dolarů za barel ropy na 100 dolarů za barel ropy (k němuž došlo mezi lety 2002 a 2011) se ekonomiky většiny vyspělých zemích začaly otřásat a propadat. Jak by asi reagovaly na trvalé ceny ropy 150 až 200 dolarů? Možná se to nikdy nedozvíme: teprve se uvidí, zda si svět může dovolit platit to, co bude ropný průmysl potřebovat, aby mohl pokračovat v drancování kapalných uhlovodíků z nitra Země současnou rychlostí. Zatímco zastánci těžebních společností, kteří chtějí vidět jen množství zbývajích ropných zdrojů tvrdí, že ropný zlom je nesmysl, trh hlásí Houstonu, že máme problém.

Mezitím někteří ochránci životního protředí opustili téma ropného zlomu, protože se domnívají, že to není důležité. Pro ně je jediná věc, na které záleží, změna klimatu. Společnost se musí vypořádat se svou kolektivní závislostí na fosilních palivech tím, že skončí se všemi. Změnu energetické politiky zvládneme pomocí strategií substituce a efektivity. Přejdeme na nízkouhlíkové zdroje energie (solární a větrná, možná jaderná energie), a budeme využívat chytrá řešení! Elektrifikujeme dopravu automobily na baterie! Dejme se do toho a neztrácejme čas s okrajovými problémy!

Stejně jako argument o nadbytku zdrojů, tato myšlenková linie vychází z neotřesitelných předpokladů. Antropogenní změna klimatu je opravdu nejzákeřnější a nejdrsnější problém se životním prostředím, jakému lidstvo kdy čelilo. Potenciální důsledky se táhnou staletí nebo tisíciletí do budoucnosti a ohrožují nejen lidstvo, ale i tisíce nebo milióny jiných druhů. Ale ropný zlom nezmizí jen proto, že nás rozptyluje při řešení tohoto obrovského problému. Ve skutečnosti spolu tyto dva problémy úzce souvisejí a společnost bude muset řešit oba formou realistické, komplexní strategie. K tomuto bodu se vrátím na konci článku.

Je potřebný přechod k obnovitelným zdrojům energie opravdu jen jednoduchou záležitostí politiky a regulace, jak naznačuje mnoho aktivistů za záchranu klimatu? To sotva. Jen restrukturalizace výroby elektřiny je sama o sobě obrovský úkol (nestálost větru a sluneční energie znamená, že od okamžiku, kdy tyto zdroje začnou poskytovat podstatnou část celkové spotřeby elektrické energie, nás čekají stoupající náklady na skladování energie, záložní kapacity a modernizace sítě). Ale ještě větší překážku představují kapalná paliva. Dokonce ani nejmodernější baterie nejsou v ukládání energie moc dobré, porovnáme-li je s energií, uloženou v ropě. Z tohoto důvodu se asi nikdy nesetkáme s elektrickými letadly, traktory, loděmi, tiráky, nebo buldozery. Někteří odborníci na energetiku nám podstrkují stlačený zemní plyn coby použitelné přechodové palivo pro dopravu, ale to předpokládá dostatečnou dostupnost a trvale přijatelnou cenu břidlicového plynu. Ty se ale zdají ve světle výsledků probíhajícího výzkumu, možných lokalit pro těžbu břidlicového plynu a profilů těžby jednotlivých vrtů, který provádí Post Carbon Institute, vysoce nepravděpodobnými. Vodík si může najít využití v některých aplikacích, ale konverze z jiných zdrojů energie (elektřiny či zemního plynu) na vodík znamená ztrátu energie, stejně jako jeho ukládání. Navíc, pokud bychom ve velkém množství chtěli vyrábět vodík z vody pomocí elektrické energie pro pohon významné části dopravního sektoru, znamenalo by to další enormní zátěž pro solární a větrné elektrárny, které už teď čeká těžká práce, mají-li ve výrobě elektřiny nahradit uhlí a zemní plyn.

A co energetická účinnost? Skvělý nápad! Musíme snížit plýtvání energií, a lidé z Rocky Mountain Institute navrhli mnoho dobrých způsobů, jak toho dosáhnout. Jenže, obecně vzato, účinnost podléhá zákonu klesajících výnosů. Takže, i když vazba mezi spotřebou energie a hospodářskou produkcí je poněkud elastická, nemůže být přerušena. Zejména pokud jde o ropu. Ano, mnoho států se v posledních několika letech adaptovalo na vyšší ceny ropy snížením spotřeby. Ale skutečnost, že jejich ekonomiky zároveň oslabily, naznačuje, že zvýšení účinnosti mají tendenci za růstem cen ropy zaostávat. Průměrná spotřeba paliva na vozidlo se zlepšila, ale ne dost rychle, takže naší hlavní „úspornou“ strategií je ve skutečnosti méně cestovat, a s nedostupností ekonomických přínosů, které levná doprava dříve poskytovala, se dodatečně nějak vyrovnat.

Nic z toho není triviální. Ropa je nezbytná pro fungování moderního průmyslového světa. Používáme ji pro téměř veškerou dopravu, která je klíčem k obchodu. Je to také palivo pro stavebnictví, těžbu surovin (dolování, ale také rybolov a lesnictví) a zemědělství. Společně tato odvětví tvoří páteř reálné, fyzické ekonomiky vyspělých zemí.

A zase: náklady na těžbu ropy rostou, a ropa se odmítá nechat nahradit. Jak jsem uvedl ve své nedávné knize Konec růstu, tato situace v zásadě znamená konec historického období rychlého hospodářského růstu, který začal krátce po druhé světové válce. Neexistuje z toho cesta ven; společnost se nevyhnutelně stane méně mobilní a – a to by mělo být důvodem k mnohem větším obavám – bude buď produkovat méně jídla nebo jej bude vyrábět způsoby náročnějšími na lidskou práci.

Samozřejmě, že ropný zlom a změna klimatu nejsou jediné rýsující se problémy, kterými bychom měli být znepokojeni. Ekonomové se oprávněně obávají, že svět se utápí v přílišných dluzích. Ekologové nás varují před ztrátou biologické rozmanitosti, všudypřítomným chemickým znečištěním a přelidněním. Analytici zásobování potravinami se snaží (většinou marně) nasměrovat pozornost veřejnosti k degradaci ornice a vyčerpání zvodní v důsledku nadměrného zavlažování. Lékaři nás upozorňují na strašidlo pandemie následkem ztráty účinnosti antibiotik, jejichž vývoj nedokáže reagovat na rychlost evoluce mikrobů. Starostové vidí v zastarávajících rozvodech vody, plynu a elektřiny, a také mostech a stokách příznaky budoucích neštěstí. Mohl bych pokračovat dál. Je toho tolik! Možná, že jediný způsob, jak se v dnešní době vyhnout vyčerpání, je prostě tomu přestat věnovat pozornost. Ale ropný zlom, obklopen všemi těmito prioritami a problémy, stejně odmítá zemřít.

Ti z nás, kteří trvají na tom, že těmto problémům pozornost věnovat budou, si dříve či později musí utřídit priority. Jaké jsou nejhorší krize, kterým lidstvo čelí v dlouhodobém horizontu? Jaké jsou nejhorší z krátkodobého hlediska? A co jsou skutečné příčiny mnohých uvedených problémů? Tento třídící proces vedl mnoho systémových analytiků k závěru, že náš druh v podstatě čelí ekologickému dilematu přelidnění, vyčerpání zdrojů a degradace životního prostředí, způsobenému relativně krátkým obdobím rychlé expanze umožněné obrovskou, byť dočasnou, energetickou dotací ve formě fosilních paliv. Našli jsme zakopaný poklad a prohýřili jsme jej na dlouhém flámu, přičemž jsme si navykli žít dlouhodobě neudržitelným způsobem. Ropný zlom, změna klimatu, vyčerpání surovinových ložisek, degradace půdy, ztráta biodiversity, a to ostatní, to jsou jen slova, kterými slepci popisují slona.

Teď musíme léčit symptomy a zároveň neztrácet ze zřetele chorobu, ktará je způsobuje. To nám umožní vidět, jak spolu různé krize souvisejí. V tomto ohledu mám pár návrhů. Jedním z nich je, začít mluvit o ropném zlomu a klimatických změnách jako dvou stranách téže mince. Mince sama pak reprezentuje naši závislost na fosilních palivech a jejich jedinečných energetických přínosech. Oba vedlejší problémy (na jedné straně pokles ekonomické hodnoty vyčerpávajících se fosilních paliv, a na druhé straně rostoucí dopady jejich těžby a spalování na životní prostředí) požadují, abychom co nejrychleji snižovali naši závislost na fosilních palivech, i když to znamená obětování výhod, na které jsme si zvykli spoléhat. Pokud udržíme tento holistický pohled na situaci, máme větší šanci si uvědomit, že každá volba nás bude něco stát, a žádný zázračný způsob, jak mít všechno, neexistuje. Nepomůže nám další spalování fosilních paliv klesající kvality ani spoléhání na to, že nové technologie vyřeší problém, který je v zásadě ekologický. Návrat k ekonomické prosperitě nám nezajistí hydraulické štěpení. Není možné vypojit ze sítě uhelnou elektrárnu, připojit solární panel, a pokračovat v růstu populace a spotřeby. Budeme se muset přizpůsobit množství a kvalitě energie, kterou můžeme reálně získat pouze z obnovitelných zdrojů, a to bude znamenat změnu způsobu, jakým děláme skoro všechno.

Což mě přivádí k druhému, souvisejícímu návrhu. Konstelace problémů před námi znamená, že ekonomický růst, jak jej známe, je u konce, hotový, kaput. To je hrozná věc, protože konec růstu bude téměř jistě znamenat finanční a politické turbulence se skutečnými lidskými oběťmi. Ale z hlediska diagnostiky a léčby se tím všechno úžasně zjednodušuje. Pokud naše hrozící krize pramení z nárůstu populace a spotřeby, poháněného fosilními palivy, její řešení zjevně začíná koordinovaným, plánovaným a řízeným programem dekarbonizace a odrůstu. Musíme snížit počet obyvatel a spotřebu energie z fosilních paliv a přitom minimalizovat dopady minulého růstu i procesu kontrakce na lidskou společnost a životní prostředí. To se lehko řekne, ale není to tak snadné. Jenže pokud chceme zachovat civilizaci v nějaké povědomé podobě, je třeba se o to pokusit. Opravdu by pomohlo, kdyby ti z nás, kdo pracují na léčbě různých příznaků globální metakrize společně uznali, že růst je klíčovou součástí základního problému, a ne řešení, a že z praktického hlediska skončil.

Ignorovat ropný zlom (a stejně se to dá říci o klimatických změnách) znamená znamená přijmout zkreslený pohled na náš soubor globálních problémů. Často se zdá, že jsme na dosah zjevných řešení, a pak se z nich vyklubou zbytečná plýtvání silami, nebo i něco horšího. Ropný zlom nám pomáhá porozumět, čemu čelíme, a co musíme udělat. Je to dar ukrytý v prokletí. A odmítá zmizet bez ohledu na to, jak často je prohlašován za mrtvého.